máme v rodině čarodějku p
„Lily, přišel ti nějaký dopis,“ paní Evansová právě přišla z práce. Vybrala schránku, která byla plná účtů a taky tam byl jeden neobvyklý dopis. Paní Evansová si ho prohlížela, zelený inkoust? Není tohle už trochu zastaralé? Navíc tam nebyla žádná známka..a kdo vlastně by psal její jedenáctileté dceři?
„Na,“ Lily se s podivným výrazem ve tváři přimžourala k matce, vzala do ruky kus papíru, který měl docela tučný obsah, nechápala, kdo by ji asi tak mohl psát. Možná Jade ji píše, jela přece s rodiči do Francie k moři, ale.. ona má úplně jiné písmo.
„Harry, tvůj bratr píše..,“ Lily bylo úplně jedno, jestli píše strýc Mark, daleko víc ji zajímal obsah oné obálky. Otočila ho z druhé strany, byl tam jakýsi erb se čtyřmi zvířaty, hadem, jezevcem, havranem a lvem. Proboha, kdo to mohl poslat? Odtrhla pečeť z dopisu a podívala se dovnitř.
<B> ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál
(nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čaroděj, Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun, Mezinárodní sdružení kouzelníků)</B>
Vážená slečno Evansová,
S potěšením Vám oznamujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.
V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.
Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července.
Se srdečným pozdravem
<U> Minerva McGonagallová</U>
Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele
Lilyinou hlavou projelo tisíce otázek, co to znamená, že s ní počítají se studijním místem? A jaká škola čar a kouzel? Udělal si z ní někdo dobrý den? Tohle přece není možné, žádná kouzla neexistují. A kde proboha a hlavně na co má sehnat sovu ? Tohle musí ukázat mámě a tátovi.
S pobaveným úsměvem zamířila rovnou do kuchyně, kde byli její rodiče. Táta jako obvykle četl před večeří noviny, máma stála u plotny a vařila jídlo, sestra Petunie byla na zahradě a četla si knihu. V poslední době byla nějaká divná. Stranila se jí. Vždycky si tak dobře rozuměly, ale co začaly prázdniny, byla poněkud..mrská. Co by jste chtěli po starší sestře, které se líbil kluk od vedle? Jejich soused Danny byl vážně moc hezký kluk, ale bylo mu už devatenáct a nějaká patnáctiletá holka ho už dávno nezajímala, navíc byli jen kamarádi, vlastně skoro ani to, jen se zdravili, občas prohodili pár slov a nebo si vypůjčili od rodičů trochu té soli, kterou zapomněli dokoupit. Petunii v poslední době ovládaly hormony, byla vážně nesnesitelná. Má být přece na vrcholu puberty, kdežto Lily je na začátku. Mělo by to být naopak.
„Mami, tati?“
„Ano miláčku,“ matka se na Lily otočila a pohladila ji po vlasech.
„Ten dopis, mami..je nějaký divný, přečtěte si ho..“
„Co je na něm divného? Kdo ti to vlastně píše?“ otec odtrhl oči od Vládní hospodářské krize.
„Já nevím, kdo ho poslal..je opravdu..divný..“
„Ukaž,“ vzal otec kus pergamenu do ruky a začal číst, „s potěšením Vám oznamujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.. co to má být?“
„Já nevím..“
„Harry?“ manželka pana Evanse se nadobro odtrhla od večeře a s vykulenýma očima hleděla z Lily na dopis. „Škola čar a kouzel? Co to ?“
„Slyšela si dobře drahá, tady je to napsané, podívej,“ pan Evans podal manželce dopis a ta se zakuckala.
„To si z nás někdo dělá srandu, ne?“
„Taky si myslím, mami..žádná kouzla přece neexistují, viď, že ne?“
„To víš, že ne zlatíčko.“
„Ale co když ano?“
„Nebuď směšný, Harry. Proč by zrovna naše dcera měla studovat..kde, že to? V Bradavicích, proboha, to je hrozný název pro střední školu. V září má jít do Oxfordu, stejně jako Petunie.“
„Ale Caroline, co když je to vážně pravda. Podívej se na tohle, to zastaralé písmo, ta pečeť..prohlídni si to, nemyslím si, že si někdo dělá legraci. Je to dost vážně napsáno..,“ táta se podíval na Lily, „tak ty naše malá čarodějko..“
„Harry, to je absurdní, když ale…“
„..správně, ale. Vzpomínáš si na ty divnosti, co Lily prováděla a stále provádí?“
„Jistě, ale.. stále tomu nemůžu uvěřit.“
„Pamatuješ si, jak jí bylo osm a tys ji dala na snídani čaj..říkala, že chce kakao..a jakmile to dořekla, měla ho tam..“
„Ano, vzpomínám,“ smála se matka, „nebo jak se hádaly s Petunii, Lily ji tehdy nabarvila vlasy na modro.., myslela jsem, že se zbláznila Petunie a chtěla si hrát na hippies, ale na to je naše dcera moc konzervativní…,“ Caroline se posadila ke stolu, všeho nechala, „není to zvláštní?“ V tom přišla do kuchyně Petunie, zpozorněla, že se děje něco zvláštního, máminy hrnce skákaly ze stranu na stranu, jejich obsah se vyléval ven a nikdo si toho nevšímal. Všichni seděli u stolu, dokonce i otec zpozorněl, což bylo velice nezvyklé, málokdo ho před večeří vyrušil při čtení novin. Seděli tam a drželi v ruce jakýsi papír a obálku, pak máma vzdychla a s úsměvem pohladila Petuniinu mladší sestru po vlasech: „Máme v rodině čarodějku, no není to skvělé?“
Máma se asi zbláznila, pomyslela si Petunie. Jakou čarodějku, proboha o čem to mluví. Kdyby byla škola, myslela by si, že bude někde Lily dělat taková ta přitroublá kouzla, která jsou přitom úplný podvod, ale jelikož bylo léto…
„Cože jsi to řekla, mami?“
„Petunie,“ otočila se matka, jakoby si jí teprve teď všimla, „pojď, posaď se k nám. Máme novinku.“ Petunie si přisedla, byla jako na jehlách, stále čekala, co z nich vyleze. Máma se zhluboka nadechla a se zuby vyceněnými zapištěla: „Tady Lily právě přijali na bradavickou školu kouzel a čar. Je to čarodějka.“
„Mami, jsi v pořádku?“ Petunie stále nechápala, kde takové bláboly vzala, ohlédla se na hrnce, které už ani nemělo cenu umývat, protože byly černé na uhel, starostlivě vrátila pohled na matku, jestli náhodou nemá horečku.
Z omylu ji vyvedl otec: „Je to pravda, Pety, tvoje sestra je čarodějka. Právě jí přišel dopis z té školy. Vážně umí kouzlit, copak si nepamatuješ, kolik zvláštního toho vyvedla? Je to skvělé, nemyslíš?“
Petunie nevěděla, co na to říct. Opravdu nelhali, vzala do ruky dopis a přečetla si ho, stejně jako zbytek její rodiny. To je nemožné. Pocítila nával žárlivosti a vzteku. Jak to, že ten pitomej dopis přišel právě Lily a ne jí? Proč ona nemůže být čarodějkou a vždycky smetanu slíže jen Lily? Dopis hodila na stůl, pomalu se zvedla: „To je úžasné, Lily, gratuluji,“ přetvařovala se a nedávala znát svůj vztek. Vzala si svou knihu a odešla do svého pokoje s výmluvou, že ji strašně bolí hlava. Bylo to neskutečné, ale poprvé v životě si uvědomila, že na Lily strašně žárlí. Teprve teď ji došlo, jak rodiče neustále vychvalují jen ji, ona má všechny výhody a jen ona je jejich mazlíček a oblíbená dcera. Petunii nikdy tak nechválili. Vždycky měla svou sestru ráda, ale co je moc, to je moc. Pohár trpělivosti přetekl. Neskutečně na ni žárlila a přistihla se, že k ní cítí odpor a nenávist. Kde se to v ní tak náhle vzalo? Vždyť Lily osobně ji nikdy nic neudělala, měla Petunii ráda a rozuměly si. Ale na druhou stranu, v poslední době už to nebylo ono. Petunie zalitovala, že nemá žádné opravdové kamarádky, mohla by odtud vypadnout a nikomu z rodiny se nepodívat do očí.
Lily vytáhla ze zásuvky svůj dopis. Nastal čas, aby si nakoupila věci do školy. Vytáhla z dopisu další pergamen, ve kterém byl vypsán obsah věcí, které je nutno koupit do školy čar a kouzel. Věci jako je kotlík, přísady do předmětu, který se jmenuje Lektvary, plno knih, pergameny, brky a taky to nejdůležitější-hůlku. Na dalším kusu pergamenu byl popis cesty, jak se dostat do kouzelnické ulice, kde můžou všechny tyto věci nakoupit. A také popis cesty a místa, kde Lily posledního srpna nasedne na vlak, který ji odveze do Bradavic. Autor dopisu zřejmě počítal s tím, že nikdo z jejich rodiny nebude vědět, kde všechno tohle sehnat a hlavně jak se tam dostat.
„Mami, pojď…honem, honem…“
„No tak Lily, nebuď netrpělivá, máme na to celý den..“
„Ale mamííí, ujede nám vlak..“
„Lily..kroť se…vím, že se nemůžeš dočkat, ale máme plno času. Jak si říkala, že se to tam jmenuje?“
„Příčná ulice, na, tady máš návod..“
„Proboha..Děravý kotel? Kde to asi může být, no, snad to najdeme.“
Netrvalo dlouho a hostinec s názvem Děravý kotel našly. Sice by je vůbec nenapadlo, že ona zdevastovaná a přímo odpudivá budova je vchod do kouzelnické ulice, ale budiž. Nejspíš vypadá schválně takto, aby u lidí nebudila pozornost. Beztak si stejně každý při pohledu na tu budovu řekne, že tam by v životě nešel. Opravdu to není zrovna lákavé místo.
Paní Evansová chytla svou dceru za ruku a vešla dovnitř. Pohled na lidi uvnitř ji přímo vylekal. V rohu seděla jakási žena s nosem velikým jako mravenečník. Za pultem byl starý hrbatý muž, který si ji podezřívavě prohlížel. Všichni uvnitř ztichli a ohlédli se na ně. Zřejmě tu nikoho takového nečekali. Paní Evansová, v modrém kostýmku, a její dcera v džínech a tričku, budily pozornost. Nikdo v místnosti totiž na sobě neměl tak křiklavé barvy a už vůbec ne oblečení podobné tomu jejich. Každý měl na sobě jakýsi plášť černé, zelené nebo rudé barvy, sem tam někdo měl na hlavě urban a na konci místnosti dokonce seděl jakýsi muž, nedal by se ani nazvat mužem, nýbrž obrem. Byl vysoký dvakrát tak jako paní Evansová, obličej měl plný vousů a hlava připomínala vrabčí hnízdo. Z transu ji vyrušil hospodský.
„Promiňte dámo, nespletla jste si lokál?“
„Promiňte?“ otočila se na něj. „Ne, ne, nespletla,“ pro jistotu se podívala na pergamen, na kterém zcela určitě stálo Děravý kotel, „já.. jdu s dcerou nakoupit věci do školy, ale tady..,“ porozhlédla se, „není žádný obchod.“
„Tak to máte pravdu,“ odfrkl si posměšně muž za pultem.
„Ale tady na tomhle pergamenu je návod, že máme jít tudy. Nevíte jak se dostanu na Příčnou ulici?“
Muž se plácl do čela, najednou si uvědomil, kde je zakopaný pes: „Aha, Bradavice?“ zeptal se tentokrát s podtónem slušnosti.
„A-ano.“
Lily ještě dodala: „Jsem čarodějka, heč!“
„To je moc hezké, malá. Tady všude kolem jsou různé čarodějky a kouzelníci,“ usmál se mile hospodský. Lily to zřejmě uchvátilo, začala se porozhlížet po lokále.
„Mohl byste mi poradit, jak se tam dostanu, prosím?“
„Ale jistě,“ muž odhodil na pult hadr a vyšel jí vstříc, „jste mudla, viďte?“
„Cože jsem?“
„Ale to nic, pojďte prosím za mnou.“
Paní Evansová a Lily muže následovaly. Vlezly do jakési skulinky, optimističtěji by se to dalo nazvat ulička, velké pět krát pět metrů. Na zemi se válela popelnice a opodál byly další dvě. Muž vytáhl z kapsy hůlku a poklepal na některé z cihel, ze kterých byla postavena zeď. Caroline užasle pozorovala mužova gesta. Zajímalo ji, co to vůbec dělá, ale než se stačila zeptat, její otázka byla zodpovězena jinak. Cihly se náhle začaly oddalovat od sebe. Tvořily jakýsi vchod či co. Během několika sekund se před nimi vytvořil válcovitý vstup do jakési ulice.
„Zde to máte, Příčná ulice. Přeji hodně štěstí!“ odporoučel se hospodský.
„Děkuji.. Lily, pojď.“
Lily byla unešená ze všech těch podivných věcí kolem. Lidé kolem byli zvláštní. Všechny obchody měla chuť navštívit. Nejvíc ji zaujal obchod s kouzelnickými nástroji. Byla tam jakási věc podobná houslím, jen na ní nebyly struny, ale jakési zlaté nitě.
„To jsou vílí vlasy, děvčátko,“ nějaká starší čarodějka, která teď stála vedle ní, si všimla jejího úžasu, „zní to pak víc nadpozemsky.“ Lily zamrkala, vílí vlasy? Chtěla by strašně poznat nějakou vílu. Pak ji ale matka odtáhla dál.
„Tohle nepotřebuješ, zlatíčko. Ty potřebuješ..hmm,“ koukla do pergamenu, „hábit. To je ono, pojď třeba sem,“ podívala se na obchod s názvem Madame Malkinová/ Hábity pro každou příležitost.
Hábit, který ji madame Malkinová spíchla, byl nádherný. Moc se Lily zamlouval.
Navštívili další a další obchody. Nejzajímavější to bylo ale, když ji pan Ollivander bral míry na to, aby ji mohl vybrat nějakou hůlku. Nakonec si odnesla hůlku dlouhou deset a čtvrt palce, z vrbového dřeva. Údajně to byla výborná hůlka na zaříkání, když s ní Lily mávla, úplně to zasvištělo. Byla na ni neskonale hrdá. Její první hůlka. Teď může čarovat a kouzlit. Přečte si doma všechny knížky, které ji máma koupila. Je to skvělé. Bude pilná studentka. Tolik ji to nadchlo, že už nemohla vydržet, kdy konečně skončí prázdniny. A to se nikdy netěšila na konec prázdnin. Netěšila se do školy, ale tentokrát to bylo naopak, nemohla se dočkat, až Bradavice pozná. Budou tam lidi jako je ona, všichni budou z tohohle úžasného kouzelnického světa. Bylo ji moc líto, že tohle místo nakonec musela opustit. Bylo to tu tak grandiózní. Věci se sami hýbaly, dokonce i kouzelnická zmrzlina byla mnohem lepší, než ta, kterou vyrábějí obyčejní lidé z města.
Za týden měla začít škola. Lily byla nervózní jak sáňky v létě. Stále byla napnutá. Knížky měla téměř všechny přečtené. Byla ale zklamaná, že si všechna ta kouzla nemohla vyzkoušet, na konci dopisu si totiž přečetla, že kouzlení je pro nezletilé kouzelníky zakázáno a ona bohužel nezletilá ještě stále byla. Ale i tak to bylo všechno moc zajímavé a stále tomu všemu kolem nemohla uvěřit.
Čeho si ale všimla a co ji strašně mrzelo, bylo to, že se ji od doby, kdy zjistili, že Lily je čarodějka, Petunie stranila. Od té doby spolu nepromluvily ani slůvko. Lily bylo líto, že její sestra tuto radost neprožívá s ní. Jakoby ji za to nenáviděla, připadala si, jako by pro ni byla nějaká zrůda, které se štítí. Petunie celé hodiny nevyšla ze svého pokoje a když už, tak zmizela někde na konci zahrady začtená do tlustých knih a dělala, jakoby svět kolem ní vůbec neexistoval.
Lily odškrtávala poslední dny ve svém deníčku. Zbývala poslední noc. Zhasnula lampičku, položila hlavu na polštář. Snažila se usnout, ale nešlo to. Bylo to strašné. Tak se nemohla dočkat.
Ráno ji máma s tátou(Petunie odmítala jet s nimi, prý měla nějakou práci do školy, i když Lily věděla, že je to jen výmluva, aby nemusela s nimi) odvezli na nádraží King´s Cross, kde měl být údajný spěšný vlak do Bradavic.
„Nádraží devět a tři čtvrtě,“ četla máma z dopisu, „přepážka mezi nástupištěm devět a deset, máme projít tím sloupem?“ ukázala na kamenný sloup a trošku skrčila obočí. No to snad nemysleli vážně.
„No tak mami, když to tam je napsané, tak tomu věř,“ Lily vzala svůj vozík, na kterém měla naskládané všechny věci, které si brala s sebou a vřítila se přímo do sloupu, paní Evansová hlasitě zavyla, ale Lily zmizela někde v zákoutí za sloupem, protože byla pryč, teda pokud ji ten sloup nepohltil. Rodiče se rozhodli, že ji následují. Paní Evansová před sloupem raději zavřela oči, a tím větším překvapením bylo, co za ním nalezla. Další vlakové nástupiště, ovšem tentokrát to, které hledali. Nástupiště 9 a ¾. Lily už na rodiče čekala u nachového vlaku. Čas na hodinách hlásil, že za pár minut by se měl rozjet.
„Dobře, zlatíčko. Peníze jsme ti vyměnili, ty máš, všechno snad máš sbaleno. Opatruj se tam a napiš, ať víme, jak se máš. Pokud ti bude něco scházet, obrať se rychle na nás co nejdřív, ať nestrádáš,“ políbila paní Evansová dceru na obě tváře, „a teple se oblíkej.“
„Určitě si tam najdeš kamarády, jsi parádní holka,“ objal dceru pan Evans, „na svátky samozřejmě musíš přijet,“ usmál se a oba rodiče si stoupli stranou, aby jejich milovaná dcera mohla nastoupit do vlaku.
Pan Evans držel v objetí vzlykající paní Evansovou, která držela kapesníček a samou radostí stále nemohla pochopit, že její dcera už není obyčejné dítě. Vrhá se do samostatného života bez rodičů. Jak jen se bez nich obejde?
Bradavický expresní vlak se rozjel. Lily si našla úplně vzadu prázdné kupé. Kufr se vší silou mrskla nahoru do zavazadlového prostoru a sedla si k oknu, kde už se mihl jeden strom za druhým. Nemohla tomu uvěřit. Jede do Bradavic. Byla celá natěšená, až potká někoho sobě rovného, stejného jako je ona. Zatím s nikým neprohodila ani slůvko. Ale najednou..jakoby ji někdo četl myšlenky. Do kupé vstoupil nějaký mladík: „Promiň, máš tu volno? Já.. nikoho tu neznám a nemám si kam sednout.“
„Jasně,“ pokynula na sedadlo proti ní, mladík se tam posadil. Vroucně se na ni usmál a pohlédl z okna.
„Taky do prváku?“ pokračovala Lily, nechtěla, aby celou cestu mlčel, je ráda, že konečně potkala nějakého bradavického studenta.
„Jistě, mám hroznou trému.“
„Z čeho?“
„Do jaké koleje mě zařadí,“ aha, kolej, tak o tom mluvil. Lily si vzpomněla, že četla něco o čtyřech kolejích, které založili kdysi dávno čtyři mocní mágové. Četla to v Bradavických dějinách a v Dějinách čar a kouzel.
„Kam si myslíš, že půjdeš?“
„Já nevím,“ hlesla Lily, „vůbec nemám ponětí, kam bych se mohla dostat, ale nechtěla bych do Zmijozelu, podle toho, co jsem četla..“
„Jasně, já taky ne. Ale snad můžeš soudit podle rodičů, ne?“
Lily nevěděla, jak mu to má říct. Copak neexistují kouzelníci, kteří nemají rodiče kouzelníky? Copak je jediný exemplář? „Totiž, moji rodiče…“
„..jsou mudlové?“ doplnil ji chlapec.
„Co?“
„No mudlové, to je výraz pro ty, kteří neumějí kouzlit, pro obyčejné lidi.“
„Ano, jsou to mudlové,“ teď čekala, co na to její spolujezdec řekne.
„Aha, tak to chápu. Táta byl v Mrzimoru a máma byla v Nebelvíru, takže se dostanu buď tam nebo tam, ale rád bych do Nebelvíru. V Mrzimoru jsou samí trumberové,“ zasmál se hoch. Lily smích opětovala.
„Jo, Nebelvír by byl fajn,“ povzdechla si Lily.
„Mimochodem, já jsem Remus, Remus Lupin, a ty?“
„Já jsem Lily Evansová.“
„Těší mě!“
„Mě taky, Remusi,“ usmála se. Konečně..našla si prvního přítele. Snad se aspoň dostanou do stejné koleje.
Čas plynul strašně rychle, během několika hodin zábavy(stále si měli o čem povídat) se vlak dostavil na smluvené místo. Lily ani nepostřehla, že se asi před hodinou měli převléct. I Remus na to úplně zapomněl. Na poslední chvíli se převlékli do hábitů a rychle vyběhli ven, kde na ně čekal nějaký hromotluk. Lily ho ihned poznala. Potkali ho přece tehdy s mámou v tom Děravém kotli, když chtěli jít na Příčnou ulici, seděl vzadu, tu jeho rozčepýřenou hlavu nemohla nevidět.
Na lodičkách se přepravili k hradu. Ostatní studenti vyšších ročníků jeli kočáry, ale pro ně byly zvlášť přichystány lodičky. Seděli v člunu čtyři. Nikdo ho neřídil, ale sám měl namířeno k hradu. Nejspíš byl nějak očarován. Vedle Lily seděl Remus a naproti ní nějaká světlovlasá dívka a trošku obtloustlý chlapec s pískovitými vlasy.
„Tak a je to tady,“ Remus a Lily se na sebe nervózně koukli, „mám pocit, že mám srdce v kalhotách. Doufám, Lil, že se aspoň dostaneme do stejné koleje.“ Jak jí to řekl? Lil? Tak jí ještě nikdo nikdy neřekl, ale bylo to docela milé. Znělo to jako přátelské gesto.
„Taky doufám, Reme,“ oplatila mu.
Profesorka McGonagallová, přísně vyhlížející dáma s vlasy staženými v drdol, jim přečetla školní řád a připravila je na rozdělování do čtyř kolejí, které se jmenují Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel.
Když vešli do vstupní síně, byla už plná ostatních studentů, kteří čekali na zařazování. Lily nebyla žádná tvář povědomá, proč taky. Nikoho nemohla znát a nikdo nemohl znát ji.
Profesorka postupně volala jména, která si šla sednou na stoličku stojící včele sálu. Jakmile příslušný student dorazil, dala mu na hlavu starý ošuntělý klobouk, který něco mluvil.
„Evansová Lillyan,“ její jméno bylo brzy, protože je téměř na začátku abecedy.
Lily měla buď halucinace nebo na ní ten klobouk opravdu mluvil.
„Zajímavé, hlavu máš bystrou, jsi chytrá a máš chuť dokázat, že zde opravdu patříš, kam tě ale poslat.. v Mrzimoru bys mohla předvést, že hlavu na to máš. Ale v Nebelvíru by se ti podařilo lépe prosadit. Sílu máš, máš chuť prát se za to, co chceš.. ať je to tedy..NEBELVÍR.“ Lily si oddychla, Nebelvír je fajn. Tajně si přála se do něj dostat, byla to totiž kolej s nejlepším jménem, aspoň podle jejich kritérií.
Dál přišly na řadu jména jako Kortneysová, samozřejmě Remus Lupin, Obery, Potter, Snape, Trevors a jiní.
Bylo to tu velkolepé, celá síň byla prosvětlená svícemi, strom byl jako opravdová nebesa, dnes byly krásně vidět hvězdy.
Nakonec ředitel Albus Brumbál něco řekl a studenti šli na kutě.
Lily byla na pokoji s onou světlovlasou dívkou, se kterou jela loďkou na hrad, pak s nějakou další dívkou, která měla zrzavé vlasy na ježka a ještě s jednou černovláskou s uhrančivými černýma očima. Všechny dívky byly moc fajn. Taky aby ne, nebelvírští studenti podle toho musí vypadat.
Lily byla neskonale šťastná, bylo to tu úžasné, lidé kolem byli skvělí, měla nové kamarádky a kamaráda, Remus se jí opravdu zamlouval a taky se dostal do Nebelvíru, takže se nakonec jejich přání, být spolu, splnilo.
Zítra začínal jejich první školní den. Lily se opět nemohla dočkat, ale tentokrát na posteli s nebesy usnula jako malé dítě. V tak pohodlné posteli ještě nespala, nebylo divu, že byla během chvíle ve snách. Nestihla si ani promyslet své dnešní zážitky. Byl to tak emocionální den, nikdy se necítila tak spokojená. Cítila, že zde opravdu patří.
P.S.: Jako obvykle se omlouvám za případné chyby a překlepy, nezkontrolovala jsem to po sobě, ale snad mi nebudete dělat kata, myslím, že i tak to nebude nejhorší.